Když, světlonoši, spíš

Pero klouže po papíru a je toho tolik, co bych ti chtěla říct. Mírně škrábe po silném papíru zápisníku, v krbu dohořívá oheň a na stole plápolá svíčka. Je jako ty, její světlo zahání démony a zlé sny, vytváří svět, ve kterém jsem jen já a ty a na ničem jiném nezáleží. Slyším tvůj pravidelný dech a při každém úderu tvého srdce se to mé štěstím zatetelí.

Už když jsem byla malá bludička, mamka mi říkávala: „Dávej pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.“ Kdybych věděla, jak mocná můžou být, přála bych si tě už dávno.

.

Venku je úplněk a Měsíc nakukuje otevřeným oknem dovnitř. Jako by kontroloval, zda je po letech, po staletích, stále všechno tak, jak má být. Pozdraví se se světlem svíce, pozdraví se s tím tvým, a pokračuje na své cestě oblohou. Dům ztěžka vydechne, vychladající krb zalupe a kočka se líně přetočí z jednoho boku na druhý. Celý náš svět spí, přestože už mnoho měsíců bez ustání oslavuje.

Možná, že přání učiněná během letních bouří, přání s hlubokým apelem a niternou potřebou na paměti, mají svou vlastní nezaměnitelnou sílu. Možná magie přeci jen existuje a my jsme jejím nezpochybnitelným důkazem. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se potkali v tak příhodnou dobu, jak jinak si vysvětlit náš rozpletený spletenec obtíží, na který zbývá už jen hořkosladká vzpomínka?

.

Po skle střešního vikýře začíná tančit déšť. Tak deštivý rok ani jeden z nás už dlouho nepamatuje. Celý svět je vzhůru nohama, ale příroda se nás snaží ukolébat ke klidu krásným zdáním návratu k jejímu staletému rytmu. Ráda se jí nechávám ukolébat, vždyť je to ona, která mi léta poskytovala možnosti k neutuchajícímu údivu i radosti. Loni ses k ní přidal i ty. A mé radosti najednou nejenže živí ty tvé, tato krásná iluze propůjčuje pocit, že živí i ji. Ji, bez které bychom nepřežili. Naše propojení s celým vesmírem se zdají téměř hmatatelná.

Možná, že má přání šeptaná v letní bouři kapkám deště přeci jen pouze vedla k plánům, plány k činům a činy k tobě. Ať už za mým splněným přáním stálo cokoliv, magie, vesmír, osud nebo snad je my dva, vědoucí, že patříme k sobě, je tou nejšťastnější událostí mého života.

.

Až sfouknu svíčku a zavřu dveře ložnice, stulím se k tobě do klubíčka a budu myslet na to, jaké máme štěstí. Budu poslouchat tvůj pravidelný dech, a nakonec se trochu zlobit, že nedokážu usnout tak dokonale a rychle jako ty.

Nakonec však přeci jen usnu. S vědomím toho, že jen vedle tebe dokážu zahojit všechny své hluboké rány. Jen vedle tebe se nemusím měnit a být kýmkoliv, koho mé okolí právě potřebuje. Potřebuješ totiž mě, přesně takovou, jaká jsem a jaká budu. Přijímáš mě se všemi mými rozmary, nedostatky i dary a nesnažíš se mě pokroutit či zlomit v někoho nebo něco jiného.

Ani to netušíš, ale to ty jsi ten největší dar vesmíru.

Jsi bezpečí a domov, svoboda i opora, jsi vše, co jsem si kdy přála.

Jen s tebou můžu běhat s vlky a necítit se za to provinile.

.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta za vlčí písní

Záblesk světla v krajině, v níž vše již potemnělo. Doprovázen vlčím zpěvem v dáli, jako by ti určoval směr. Terén pod tvýma nohama přechází z mechového porostu v kamení, z kamení v balvany z balvanů na propastná údolí a z propastných údolí v ostrá skaliska.

U posledního balvanu smeká se ti krok, ty padáš, padáš, a tvé teplo, tvé světlo, spolu s tebou.

Tvůj pád zastaví až samotné dno propasti.

Chvíli bez dechu ležíš a zdá se, že vše je ztraceno. Vlčí píseň v dáli zní najednou jinak. Zmateně. Ztraceně. Přejde v kníkot. Až zanikne docela.

Tvé světlo skomírá, plápolá jako plamen svíce ve větru.

Na kraj padá ticho. Děsivé. Dusivé. Tísnivé.

Už nikdy nemá zazpívat kos, zabzučet včela. Už nikdy nemáš slyšet ten zvonivý smích.

Už nikdy nemá vyjít slunce. Už nikdy nespatříš ten bezstarostný úsměv, po kterém srdce jihne a duše ví, že našla svého druha.

Do ticha ozve se poslední zavytí. Mělo by znít zoufale, tklivě, jeho síle se však nedá odporovat. Jeden z vlků se dostal blíž, blíž na dosah, a naposledy zpívá. O naději, o důvěře… o domově.

Ozve se hlasité BUCH! a ty zhluboka nabereš vzduch do plic.

V dáli se ozývá vítězoslavná vlčí píseň. Znovu. Ze všech různých stran.

Tvé světlo hoří dál. Ještě ne tak silně, ale hoří soustavně a neúnavně.

Vstáváš.

Stíny okolo tě sledují, ale s tvým světlem po tvém boku si na tebe nedovolí.

Rovná ramena. Jasný krok. Neměnné tempo. Ať už míříš vzhůru k oblakům nebo strmě dolů do propasti, na kadenci tvých kroků se nic nemění. Spolu s vlčí písní, ke které se každým krokem blížíš, tvoří nesmrtelnou symfonii.

Pramálo záleží na temnotě okolo. Nezajímá tě, kolik démonů si na tebe ve tmě brousí zuby. Dokud má tvé světlo pro co hořet, záleží na nich pramálo.

S každým dalším vlkem, se kterým se setkáš, tušíš, že cíl tvé cesty je blíž a blíž. Ona už je nadosah.

Až konečně dospěješ k palouku na vrcholu jedné z hor. Kolem dokola se tyčí do výše ohromné balvany a uprostřed kruhu stojí ledová kra. Přistoupíš k ní. Tvé světlo tě k ní táhne, jako by vědělo daleko víc, snad víc než ty i já kdy budeme vědět.

Beze slova poklekneš. Nepřemýšlíš nad tím, co bude, pokud neuspěješ. Teď není ta chvíle a stíny okolo nesmí dostat příležitost.

Pohlédneš do tváře ženě uvězněné v ledu. Hlavou ti proběhne vzpomínka na její smích, její štěstí, polibky, doteky; její pravdu, soucit i břemena, která si s sebou nosí a o která se s tebou bála podělit, aby o tebe nepřišla. Tvé světlo zaplane zářivým plamenem. Stíny opustí kruh, jste v něm konečně jen vy dva, vy dva a teplé, blyštící, zářící světlo, které vychází z tvé staré, nesmrtelné duše.

„Vrať se mi,“ zašeptáš něžně, jako bys jí šeptal do vlasů. Pak povolíš a necháš světlo vstoupit do ledové kry.

Světlo imploduje a tebe následně oslepí oslňující září znásobenou pevnou ledovou schránkou, kterou si kolem sebe tak pracně vybudovala. A pak zhasne docela.

Padneš k zemi. Nejsi mrtvý, ještě ne. Ale pramálo na tom záleží. Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách.

Stíny, démoni a monstra se k tobě okamžitě stahují. Svět bez světla, svět bez zvuku. Tvůj bezhlesý křik už nikdo neuslyší. Propadáš se do bezvěké temnoty.

Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Vlastně víc. A selhal. Její démoni s tebou nebudou mít slitování.

BUCH, ozve se konečně mocně, jako hrom rozléhající se nad krajinou. Stíny ustrnou. BUCH, uslyšíš znovu. V dáli zavyje vlk. Stíny se semknou v okrajích kamenného kruhu.

Se třetím mocným odbitím jejího srdce se uvnitř ledové kry znovu rozžehne tvé světlo. Tak mocně, jako nikdy předtím.

Prvním mocným výbojem led popraská. Se druhým se rozletí do všech stran, ale tebe jako zázrakem všechny úlomky minou. A se třetím exploduje svět.

.

Když si tvé oči konečně přivyknou světlu, všemu porozumíš. Noc, která neměla nikdy skončit, skončila. Nahradil ji den, nový den, bílý jako nepopsaný list papíru. A ona stojí před tebou. V celé své kráse. Otřesená, ale šťastná.

„Myslím, že mám něco, co patří tobě,“ usměje se nesměle a v natažené ruce třímá tvé světlo.

Konečně se můžeš usmát. Snad po tisíci letech. „Vezmu si ho,“ odpovídáš po krátké odmlce, „ale jen abych ho mohl každý den nosit pro tebe.“

Obejmeš ji, jako by to bylo poprvé i naposled zároveň. „Už nikdy tě nenechám odejít,“ šeptáš jí láskyplně do vlasů.

Pevně tě objímá rukama kolem krku a tiskne se k tobě každým kouskem svého těla. „Už nikdy nenech,“ odpoví.

S vlky

V lesním domečku vládla tma a chlad. Rozdělat oheň v malém otevřeném krbu naproti vchodovým dveřím bylo stále těžší a těžší. Dveře i okna byly zajištěné, ale ona se nemohla zbavit dojmu, že temnotu, která se plíživě otírala o stěny dřevěného stavení, to neudrží venku navěky. Čekala na známé kroky, kroky toho, jenž měl přinášet klid a bezpečí. Čekala, že temnotu rozežene a sluneční paprsky znovu dosáhnou až do nitra celé její existence. Její duše i srdce v bázlivé naději nečekaly na nic jiného. 

Napínala sluch a čekala. A čekala. 

* 

Svět se pomalu smršťoval a zmenšoval, až zdánlivě neexistovalo nic jiného než skomírající teplo domečku, kdysi kypícího životem, a temnota, která pohlcovala celý vnější svět. Každý nádech bolel víc a víc a každý úder jejího srdce trval tisíce let. Už si sotva dokázala vybavit zvuk svého smíchu nebo pocit štěstí rozlévajícího se jí od srdce do těch nejzazších částí jejího těla. Jediné, co jí zbývalo, byl její smutek a samota. Stále čekala na jeho kroky, i když se jí to zdálo spíše jako bláznovství. Čekala. Její tělo se třáslo zimou. A její smutek počal přecházet v naprostou prázdnotu. 

Kolem domečku se to hemžilo démony a strašlivými postavami z těch nejhorších nočních můr. Držela se od oken dál – přijít k nim blíže by stejně nedávalo smysl, slunce už přestalo vycházet. Slyšela ale jejich pohyby pod okny, slyšela jejich vzájemné šarvátky, jejich drápy klapající o kamennou cestičku, která vedla ke vstupním dveřím, jejich podivné vrčení a chroptění, kvílení… Jediná chvíle, kdy se všichni utišili, byla, když se neutišitelné kvílení ozývalo zevnitř domečku. To byla ta chvíle, na niž všichni čekali. Už jsou blízko, říkali si a hladově si při tom vyměňovali spokojené pohledy. V očích jim hrály škodolibé hvězdičky radosti.  

A ona mezitím uvnitř krvácela. 

* 

Až jednoho dne uviděla u okna probleskovat slabé světlo. Zachytila tu změnu jen pouhým koutkem oka, ale byla tak razantní, že ji donutila vstát z prochladlé podlahy. Na okamžik se jí zamotala hlava, nohy ji sotva nesly, ale přesto pomalu dokráčela k oknu. Vnímala slabě se rýsující tvář jednoho démona. Byl jiný než ostatní. Byl ochočený. Bez mrknutí oka, bez hnutí jediného svalu v tak trochu nelidském obličeji na ni pohlížel. Nemohla si být jistá, zda tam opravdu je nebo zda si s ní její mysl jenom zahrává. Ale vidět známou tvář, známou spřátelenou tvář, i když patřila démonovi, jí připomínalo něco ze života, který kdysi měla. A to něco se jí skutečně líbilo. 

Postavila se nejblíže k oknu, jak to jen šlo. Pokud tam skutečně stál, jejich obličeje od sebe dělilo jen několik desítek centimetrů a skleněná okenní tabulka ve dřevěném rámu. Strašidelně se na ni usmál. Ostatní monstra ve tmě začala běsnit, jejich děsivý ryk zesílil. Ale démon u okna jako by si toho nebyl vědom. Potom začal pohybovat rty. Něco říkal, ale čarodějka neslyšela ani hlásku. Snad se snažil vyhnout tomu, aby ho zaslechli ostatní. 

Čarodějka se soustředila na jeho rty, jak stále opakovaly ta samá slova dokola. Přemýšlela, vzpomínala na jeho hlas, na jeho slova, na dobrodružství, která spolu zažili. 

Potom najednou vzrušeně zašeptala: “Pamatuj na vlky!” Překvapeně se zostra nadechla a v tu chvíli démon zmizel. Domeček znovu obklopila temnota, ale najednou v té tmě visela nová slova. “Pamatuj na vlky,” zašeptala znovu.  

V tom šepotu bylo obsaženo vše – nová naděje, síla a víra, víra v sebe samotnou. 

* 

Tohle kouzlo nedělala už dlouho. Když ho vlastně použila poprvé, myslela si, že znovu už jej potřebovat nebude. Ale tak to zřejmě chodí – když dáváte věcem život naplno, musíte být schopni naplno přijmout, když se jejich čas chýlí ke konci.  

Noc za nocí opakovala stejný postup, opakovala stejná slova, nechávala svou duši rozjímat nad tím, jak chutná svoboda. Den za dnem vyhlížela a zkoumala, zda přišel ten správný čas. Minutu za minutou se v ní pomalu střádala ta prastará nevysvětlitelná síla; ta síla, která ji propojovala se všemi jejími předky, s celou přírodou a nakonec – i s celým vesmírem. 

Až najednou, jednoho dne, věděla, že ten správný čas nastal. 

* 

Bylo několik vteřin po půlnoci, ale podle světla se to dalo jen těžko odhadnout. Temnota kolem domečku zarputile přetrvávala. Přišel ale čas konečně se s ní utkat. Čarodějka najednou už neměla strach z toho, že vyjde ven a bude s ní bojovat. Jediné, co jí nahánělo téměř smrtelnou hrůzu, byla představa, že v jejím obležení zůstane, byť jen o další úder srdce déle. Byla připravená. Věděla, že souboj to bude náročný, ale nemohla už dál čekat. 

Zapálila masivní svíci stojící na stole uprostřed světnice. Prostor se zalil nevídaným vřelým světlem a plamen sám citelně zahříval okolní chladný vzduch. Postavila se čelem ke svíci i ke dveřím, zavřela oči a začala zpívat. 

Tóny jejího hlasu, náhle tak čistého a silného, jako by snad ani nenáležel jí samotné, začaly rozechvívat celý prostor domečku. Slova té písně zaznívaly z nejhlubších míst její duše a kloubily vzpomínky na doby dávno minulé, na dětství, na maminku, na kořeny, s těmi nedávnými, barvitými, a přitom zakalenými smutkem a nesplněnými očekáváními. Vše dávalo perfektní smysl, jako správně sestavená mozaika, na niž se musíte dívat z jednoho konkrétního bodu v čase a prostoru, abyste ji mohli správně chápat. 

Monstra za okny začala zběsile výt, prskat, škrábat a celou vahou svých těl narážet do stěn dřevěné boudy. Temnota kolem domečku se na chvíli zazdála ještě sevřenější, koncentrovanější a skutečnější. Ale čarodějka uvnitř zpívala dál a s každou další slokou zněla její slova jasněji, pevněji, skutečněji… 

V té nejkrásnější části se najednou ozvalo vlčí zavytí. Krásné, silné, mocné. V jeden moment přehlušilo všechno ostatní. Svíce na stole zhasla a zahalila tak světnici i slzy líně si razící cestu po její tváři do tmy. Na okamžik zavládlo ticho přerušované jen zběsilým tempem jejího bušícího srdce. Pak se ozvalo zavytí znovu. Blíže. Z opačné strany lesa mu vzápětí odpovědělo další zavytí, následované třetím i čtvrtým směrem. Domeček byl v obležení vlků, kteří spustili tu nejdokonalejší píseň, kterou kdy lidské ucho může vyslechnout. Jejich hlasy přinášely do údolí zpět starobylou a jen těžko pochopitelnou sílu, syrovost a bezprostřední blízkost k divoké přírodě.  

Když píseň utichla, rozeběhla se smečka jako na povel k domečku. Tlumené údery obřích tlap o proschlou lesní půdu po nějaké chvíli utvořily vlastní píseň. Nebo spíš její další pokračovaní. Neklid příšer v temnotě rostl, jak se starobylý válečný pochod dunivě přibližoval a netvoři se chystali k závěrečnému boji.  

Proti vlkům a jejich světlu ovšem neměli žádnou šanci. S tím, jak se přibližovali, začala realita nabývat nových fyzikálních zákonů. Uvnitř domečku začínalo pulsovat světlo. Oslepující bledá zář, která s každým úderem srdce nabývala na síle. Zvuk i čas přestaly existovat. Bylo jen světlo, ona, vlci a temnota za okny domečku, slábnoucí, přesto bojující až do úplného konce. 

Světlo brzy obsáhlo celý její svět. Mizely v něm vzpomínky, skromný nábytek světnice, ona, a nakonec i celý domeček. Země vibrovala a otřásala se ve svých základech. Celý vesmír byl tak tichý, až téměř křičel. 

Na kratičký moment vše pohaslo. Zlomek vteřiny, ve kterém kondenzoval každý klid před bouří, který kdy na Zemi zavládl. Potom světlo ve světnici explodovalo a v nekonečných vlnách vyrazilo do všech směrů. A její duše s ním. Byla zároveň všude a nikde, cítila celý svět a zároveň se v ní nepohnula jediná emoce.  

Když vlny čiré energie pomalu ustaly proudit, jedinou zářící, tichou, pulzující bytostí byla čarodějka stojící uprostřed světnice. Její kůže, oči, vlasy modře probleskovaly. Z jejího výrazu zmizela veškerá bázeň. Z jejího výrazu zmizela veškerá něha. Byla čirou pulzující energií. Jen velmi vzdáleně připomínala tu vřelou osobu, kterou všichni milovali. Čas na vřelost vypršel. 

Pomalým krokem vyšla ven doširoka otevřenými a z pantů vyvrácenými dveřmi. Smečka vlků se na chvíli uchýlila k ní a potom jako na povel všichni vyrazili do hlubokých lesů, které je obklopovaly. Alfa, čarodějka i všichni ostatní, bok po boku. Držela s nimi krok. Na tváři měla stále ten strnulý výraz bez emocí.  

Prorazili temnotou. Porazili ji.  

Z mrtvých cárů se pomalu počala proměňovat v prach. Žena i vlci si ladnou rychlostí klestili cestu lesem dál a dál. Její světlo bylo v hluboké noci patrné ještě dlouhou dobu poté, co v dálce doznělo dusání vlčích tlap.  

Okolo domečku se rozhostilo ticho. Kolébající. Uklidňující. Zdánlivě nekonečné. Až nakonec – s prvním slunečním paprskem, který si po věcích prorazil cestu k domečku – zazpíval kos. Brzy se k němu přidali další ptáci a svět se pomalu znovu rozšvitořil. 

* 

Uteklo mnoho dalších nocí a mnoho dní, než její bosá noha znovu vkročila do měkkého mechu, který obklopoval její lesní chaloupku. Po měsících obléhání a závěrečném boji bylo místo zcela rozvrácené. Vyplundrované. Po zlatavé auře domova, která ji vždy vábila z dlouhých cest zpátky, nebylo ani památky. Okna i dveře byly pozotvírané a vyvrácené z pantů, v komíně hučela meluzína, domeček zel prázdnotou. 

Při pohledu na tu zkázu se do ní začala dávat zima. Rozešla se k domečku a vkročila do světnice. Nábytek, nádobí, všechny její osobní věci, vše bylo vlivem exploze rozházené po prostoru.  

Připomněla si, že čas všechno vyřeší, jenom když mu dá prostor. Na slzy bylo pozdě. Na smích bylo příliš brzo. 

Bezvýrazně se sehnula k ležící dřevěné židli, vzala ji za opěradlo a postavila ji zpět ke stolu, na němž ležely pozůstatky dohořelé svíce.  

Zadoufala, že jednou bude domov zase domovem. 

A vyrazila mu pomalým tempem vstříc.