Když, světlonoši, spíš

Pero klouže po papíru a je toho tolik, co bych ti chtěla říct. Mírně škrábe po silném papíru zápisníku, v krbu dohořívá oheň a na stole plápolá svíčka. Je jako ty, její světlo zahání démony a zlé sny, vytváří svět, ve kterém jsem jen já a ty a na ničem jiném nezáleží. Slyším tvůj pravidelný dech a při každém úderu tvého srdce se to mé štěstím zatetelí.

Už když jsem byla malá bludička, mamka mi říkávala: „Dávej pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.“ Kdybych věděla, jak mocná můžou být, přála bych si tě už dávno.

.

Venku je úplněk a Měsíc nakukuje otevřeným oknem dovnitř. Jako by kontroloval, zda je po letech, po staletích, stále všechno tak, jak má být. Pozdraví se se světlem svíce, pozdraví se s tím tvým, a pokračuje na své cestě oblohou. Dům ztěžka vydechne, vychladající krb zalupe a kočka se líně přetočí z jednoho boku na druhý. Celý náš svět spí, přestože už mnoho měsíců bez ustání oslavuje.

Možná, že přání učiněná během letních bouří, přání s hlubokým apelem a niternou potřebou na paměti, mají svou vlastní nezaměnitelnou sílu. Možná magie přeci jen existuje a my jsme jejím nezpochybnitelným důkazem. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se potkali v tak příhodnou dobu, jak jinak si vysvětlit náš rozpletený spletenec obtíží, na který zbývá už jen hořkosladká vzpomínka?

.

Po skle střešního vikýře začíná tančit déšť. Tak deštivý rok ani jeden z nás už dlouho nepamatuje. Celý svět je vzhůru nohama, ale příroda se nás snaží ukolébat ke klidu krásným zdáním návratu k jejímu staletému rytmu. Ráda se jí nechávám ukolébat, vždyť je to ona, která mi léta poskytovala možnosti k neutuchajícímu údivu i radosti. Loni ses k ní přidal i ty. A mé radosti najednou nejenže živí ty tvé, tato krásná iluze propůjčuje pocit, že živí i ji. Ji, bez které bychom nepřežili. Naše propojení s celým vesmírem se zdají téměř hmatatelná.

Možná, že má přání šeptaná v letní bouři kapkám deště přeci jen pouze vedla k plánům, plány k činům a činy k tobě. Ať už za mým splněným přáním stálo cokoliv, magie, vesmír, osud nebo snad je my dva, vědoucí, že patříme k sobě, je tou nejšťastnější událostí mého života.

.

Až sfouknu svíčku a zavřu dveře ložnice, stulím se k tobě do klubíčka a budu myslet na to, jaké máme štěstí. Budu poslouchat tvůj pravidelný dech, a nakonec se trochu zlobit, že nedokážu usnout tak dokonale a rychle jako ty.

Nakonec však přeci jen usnu. S vědomím toho, že jen vedle tebe dokážu zahojit všechny své hluboké rány. Jen vedle tebe se nemusím měnit a být kýmkoliv, koho mé okolí právě potřebuje. Potřebuješ totiž mě, přesně takovou, jaká jsem a jaká budu. Přijímáš mě se všemi mými rozmary, nedostatky i dary a nesnažíš se mě pokroutit či zlomit v někoho nebo něco jiného.

Ani to netušíš, ale to ty jsi ten největší dar vesmíru.

Jsi bezpečí a domov, svoboda i opora, jsi vše, co jsem si kdy přála.

Jen s tebou můžu běhat s vlky a necítit se za to provinile.

.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta za vlčí písní

Záblesk světla v krajině, v níž vše již potemnělo. Doprovázen vlčím zpěvem v dáli, jako by ti určoval směr. Terén pod tvýma nohama přechází z mechového porostu v kamení, z kamení v balvany z balvanů na propastná údolí a z propastných údolí v ostrá skaliska.

U posledního balvanu smeká se ti krok, ty padáš, padáš, a tvé teplo, tvé světlo, spolu s tebou.

Tvůj pád zastaví až samotné dno propasti.

Chvíli bez dechu ležíš a zdá se, že vše je ztraceno. Vlčí píseň v dáli zní najednou jinak. Zmateně. Ztraceně. Přejde v kníkot. Až zanikne docela.

Tvé světlo skomírá, plápolá jako plamen svíce ve větru.

Na kraj padá ticho. Děsivé. Dusivé. Tísnivé.

Už nikdy nemá zazpívat kos, zabzučet včela. Už nikdy nemáš slyšet ten zvonivý smích.

Už nikdy nemá vyjít slunce. Už nikdy nespatříš ten bezstarostný úsměv, po kterém srdce jihne a duše ví, že našla svého druha.

Do ticha ozve se poslední zavytí. Mělo by znít zoufale, tklivě, jeho síle se však nedá odporovat. Jeden z vlků se dostal blíž, blíž na dosah, a naposledy zpívá. O naději, o důvěře… o domově.

Ozve se hlasité BUCH! a ty zhluboka nabereš vzduch do plic.

V dáli se ozývá vítězoslavná vlčí píseň. Znovu. Ze všech různých stran.

Tvé světlo hoří dál. Ještě ne tak silně, ale hoří soustavně a neúnavně.

Vstáváš.

Stíny okolo tě sledují, ale s tvým světlem po tvém boku si na tebe nedovolí.

Rovná ramena. Jasný krok. Neměnné tempo. Ať už míříš vzhůru k oblakům nebo strmě dolů do propasti, na kadenci tvých kroků se nic nemění. Spolu s vlčí písní, ke které se každým krokem blížíš, tvoří nesmrtelnou symfonii.

Pramálo záleží na temnotě okolo. Nezajímá tě, kolik démonů si na tebe ve tmě brousí zuby. Dokud má tvé světlo pro co hořet, záleží na nich pramálo.

S každým dalším vlkem, se kterým se setkáš, tušíš, že cíl tvé cesty je blíž a blíž. Ona už je nadosah.

Až konečně dospěješ k palouku na vrcholu jedné z hor. Kolem dokola se tyčí do výše ohromné balvany a uprostřed kruhu stojí ledová kra. Přistoupíš k ní. Tvé světlo tě k ní táhne, jako by vědělo daleko víc, snad víc než ty i já kdy budeme vědět.

Beze slova poklekneš. Nepřemýšlíš nad tím, co bude, pokud neuspěješ. Teď není ta chvíle a stíny okolo nesmí dostat příležitost.

Pohlédneš do tváře ženě uvězněné v ledu. Hlavou ti proběhne vzpomínka na její smích, její štěstí, polibky, doteky; její pravdu, soucit i břemena, která si s sebou nosí a o která se s tebou bála podělit, aby o tebe nepřišla. Tvé světlo zaplane zářivým plamenem. Stíny opustí kruh, jste v něm konečně jen vy dva, vy dva a teplé, blyštící, zářící světlo, které vychází z tvé staré, nesmrtelné duše.

„Vrať se mi,“ zašeptáš něžně, jako bys jí šeptal do vlasů. Pak povolíš a necháš světlo vstoupit do ledové kry.

Světlo imploduje a tebe následně oslepí oslňující září znásobenou pevnou ledovou schránkou, kterou si kolem sebe tak pracně vybudovala. A pak zhasne docela.

Padneš k zemi. Nejsi mrtvý, ještě ne. Ale pramálo na tom záleží. Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách.

Stíny, démoni a monstra se k tobě okamžitě stahují. Svět bez světla, svět bez zvuku. Tvůj bezhlesý křik už nikdo neuslyší. Propadáš se do bezvěké temnoty.

Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Vlastně víc. A selhal. Její démoni s tebou nebudou mít slitování.

BUCH, ozve se konečně mocně, jako hrom rozléhající se nad krajinou. Stíny ustrnou. BUCH, uslyšíš znovu. V dáli zavyje vlk. Stíny se semknou v okrajích kamenného kruhu.

Se třetím mocným odbitím jejího srdce se uvnitř ledové kry znovu rozžehne tvé světlo. Tak mocně, jako nikdy předtím.

Prvním mocným výbojem led popraská. Se druhým se rozletí do všech stran, ale tebe jako zázrakem všechny úlomky minou. A se třetím exploduje svět.

.

Když si tvé oči konečně přivyknou světlu, všemu porozumíš. Noc, která neměla nikdy skončit, skončila. Nahradil ji den, nový den, bílý jako nepopsaný list papíru. A ona stojí před tebou. V celé své kráse. Otřesená, ale šťastná.

„Myslím, že mám něco, co patří tobě,“ usměje se nesměle a v natažené ruce třímá tvé světlo.

Konečně se můžeš usmát. Snad po tisíci letech. „Vezmu si ho,“ odpovídáš po krátké odmlce, „ale jen abych ho mohl každý den nosit pro tebe.“

Obejmeš ji, jako by to bylo poprvé i naposled zároveň. „Už nikdy tě nenechám odejít,“ šeptáš jí láskyplně do vlasů.

Pevně tě objímá rukama kolem krku a tiskne se k tobě každým kouskem svého těla. „Už nikdy nenech,“ odpoví.

Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.