Kam až nás cesta dovede: Orlík

Krásy Čech i Moravy, to je oč tu běží. Naše země není právě velká, přesto je možné spatřit tu ty nejneobyčejnější poklady. Přírodu, historii, techniku. Stačí se jen rozhodnout, ukázat na mapu a vyrazit!

Výhled na vodní nádrž.

Už samotná cesta na Orlík je dobrodružstvím. Dopravní uzel na Zbraslavi, který v sobě váže všechny možné dálnice, okruhy, obchvaty a cesty, může zamotat hlavu každému. I my si uvědomili, že jedeme špatnou cestou, hned poté, co jsme sjeli do nesprávného pruhu. Cesta nás však zavedla do nádherné Zbraslavi. Protože znám Prahu a okolí dobře maximálně na pravém břehu Vltavy, nikoho nepřekvapí, že to bylo mé vůbec první nahlédnutí do této městské části. Jeden budoucí výlet by tedy byl jasný.

Protože se nám nechtělo vracet se na dálnici, zkusili jsme štěstí a podél Vltavy dojeli až do Štěchovic. Zajeli jsme si sice oproti původní trase 50 kilometrů a stejně jsme se nakonec na dálnici vrátit museli, přesto výhled na Vltavu, širokou a pádící mezi vysokými homolemi, stál až do posledního pohledu za to. Pro člověka zvyklého na zastavěný východ Prahy a středních Čech je jih až pohádkově prázdný a malebný.

Zámek s údolím na počátku 19. století.

Na dálnici už jsme tolik dobrodružství nezažili. Projeli jsme kolem Příbrami a dál směrem na Písek a Strakonice a pár kilometrů za prvními zmínkami o Orlické přehradě jsme sjeli na okresní silnici, jež nás dovedla až na Orlík. Městečko je to malé a tak trochu jako z pohádky, alespoň ta část, která vás zavede k zámku. Od parkoviště můžete dojít k zámku anglickým parkem nebo dlážděnou cestou, podél níž stojí stará a zachovalá hospodářská stavení. Brzy se vám otevře výhled na samotný zámek Orlík. Z této strany se zdá maličký, ovšem pohled na nádvoří či pohled od vody vám prozradí o jeho velikosti daleko víc.

Kdysi stával zámek Orlík na vysoké skále tyčící se nad údolím řeky Vltavy, nyní stojí na okraji stejnojmenné vodní nádrže, která zde byla vybudována v letech 1954 až 1961. Při pohledu na přehradu a vzpomínku na vrchy tyčící se nad Vltavou před tím, než dosáhne okrajů Prahy, člověku přeběhne mráz po zádech. Kolik nádhery muselo zůstat pod vodou! Zámek na okraji vodní nádrže má samozřejmě svou vlastní romantickou atmosféru, ale jestliže znáte příběh, spíše z ní mrazí.

Zámek dnes.

Prohlídky zámku probíhají v letní sezóně od 9 do 17 hodin. My měli obrovské štěstí, v čas naší prohlídky, kdy se schylovalo spíše ke konci dne, zrovna k zámku dorazilo málo lidí, takže jsme si mohli užít příjemné vyprávění našeho průvodce Ilji v pouhých pěti lidech. Každý, kdo byl někdy na zámku, ví, jaký to je zázrak! Na Orlíku se zachovalo mnoho zajímavého, především ze života Schwarzenbergů, proto se při jeho návštěvě dozvíte spoustu nového právě o tomto významném počeštělém šlechtickém rodu. Prohlídka trvá 50 minut, během kterých si můžete prohlédnout celé první patro. Teprve v tu chvíli vám dojde, jak moc rozlehlá tato stavba je.

Kdysi dávno se někdo v mé přítomnosti nechal slyšet, že Orlík za návštěvu vlastně nestojí. Moje zkušenost však svědčí o opaku. Po dlouhé době jsem mohla navštívit zámek, na kterém jsem ještě nebyla, a přes vysoké teploty, které mě obyčejně dokážou snadno demotivovat, jsem z výletu byla naprosto nadšená. Zámek nabízí krásný výhled (ano, dokonce i s přehradou), skvělé průvodce, zajímavé informace a jednoduše prostě úžasný zážitek. 

Na stezce v Krkonoších

vchodNa rozdíl od výletu na Sněžku, který byl spíše spontánním nápadem, náš výlet na novou rozhlednu v Janských lázních, Stezku korunami stromů, pro nás byl jedním z hlavních cílů v Krkonoších. Podobné projekty jsou v České republice k nalezení už tři a vzhledem k tempu, jakým tady vyrůstají, se dá usuzovat, že se jedná o velký trend. Ze všeobecného nadšení, které kolem těchto rozhleden panuje, by jeden čekal dechberoucí zážitek při průchodu korunami stromů, a ještě mrazivější výhled do kraje.

Marně.

 

Dlouhý oblíbeneczabradli portret

Pochod k rozhledně začíná na parkovišti, odkud musí návštěvníci zdolat asi 200 metrů
po rovince k pokladně. Pro lenochy jako dělané. Musím přiznat, že jsme měli tak trochu smůlu, když jsme narazili na neústupnou paní pokladní, která tvrdošíjně trvala na tom, že dvoukilová čivava v tašce na rozhlednu nesmí. Chápu, že pravidla jsou pravidla, ale na druhou stranu je to taky vždycky o lidech. Manžel tak sice ušetřil za jedno tučné dospělácké vstupné, ale z výletu toho moc neměl, když čekal na nás ostatní pod rozhlednou.

Osamělou procházku korunami stromů nečekejte (ledaže by se snad dalo počítat to, že vaše polovička zůstane trčet před vchodem). Vzhledem k velké oblibě, jaké se různé stezky v korunách i v oblacích těší, je spíše zbožným přáním, aby si člověk vychutnal nějakou svobodu či mystičnost, kterou si s korunami stromů odjakživa spojuje. Obdobně je to navíc i s domácí turistikou, jejíž obliba v posledních letech rovněž roste. Pokud se vám v létě podaří objevit nějaké turistické místo, které turisty tak úplně nepřetéká, můžete se považovat za šťastlivce. Lze ale smířlivě konstatovat, že tady na Stezce v korunách stromů Krkonoše se lidé tak nějak rovnoměrně rozprostřou po 1 511 metrů dlouhém chodníku, proto se nemusíte doslova zviratkoprodírat davy, jako se nám to stalo třeba později v Adršpachu.

 

O pěkných a nepěkných lesích

Za velké pozitivum stezky považuji její infografiku, která jednoduchým způsobem návštěvníkům vysvětluje, proč je přírodě bližší lesní hospodaření lepší než to klasické nebo jak je to s kvalitou půdy, o kterou se připravujeme třeba i využíváním těžké techniky či právě špatným lesním hospodařením. Ať už míří na dětské návštěvníky nebo na ty dospělé, je pravda, že v dnešním přetechnizovaném světě můžeme často ztrácet pojem o tom, co je dobré pro přírodu a ekosystémové služby, které nám poskytuje, a zapomínat na to, jak jsou pro nás důležité. Byť mnoho návštěvníků může mít o dané problematice povědomí, bude i velká část, která jej mít nebude. Šest zastávek na stezce tak proto příjemným způsobem šíří osvětu.

pekny lesPro děti (a nejen je) nabízí atrakce také řadu rádoby adrenalinových prvků, jako je třeba chůze po laně, ale vědomí, že všude okolo jsou zábradlí a pár centimetrů pod lanem záchytné pletivo, ten adrenalin povážlivě krotí.

 

Vyhlídková věž se skluzavkou

Stezka se dále vine do kruhu a v nesčetných opakováních vynáší návštěvníky až k vrcholu. Vyhlídková věž měří 45 metrů a tvoří ji jakýsi chodníkový trychtýř, který ale vypadá efektně především při pohledu zdola. Při jeho zdolávání se ani moc nezadýcháte. Nevýhodou je, že výhled, který budete mít v jeho nejvrchnější části, vidíte během výstupu tolikrát, že nahoře vás už nepřekvapí. A pokud by vám to bylo málo, uvidíte ho ještě jednou tolikrát při sestupu dolů. Nebo – si můžete zaplatit dalších 50 korun a sjet dolů tobogánem.

Pokud nejste strašpytel a držgrešle jako já, samozřejmě.

vez