Když, světlonoši, spíš

Pero klouže po papíru a je toho tolik, co bych ti chtěla říct. Mírně škrábe po silném papíru zápisníku, v krbu dohořívá oheň a na stole plápolá svíčka. Je jako ty, její světlo zahání démony a zlé sny, vytváří svět, ve kterém jsem jen já a ty a na ničem jiném nezáleží. Slyším tvůj pravidelný dech a při každém úderu tvého srdce se to mé štěstím zatetelí.

Už když jsem byla malá bludička, mamka mi říkávala: „Dávej pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.“ Kdybych věděla, jak mocná můžou být, přála bych si tě už dávno.

.

Venku je úplněk a Měsíc nakukuje otevřeným oknem dovnitř. Jako by kontroloval, zda je po letech, po staletích, stále všechno tak, jak má být. Pozdraví se se světlem svíce, pozdraví se s tím tvým, a pokračuje na své cestě oblohou. Dům ztěžka vydechne, vychladající krb zalupe a kočka se líně přetočí z jednoho boku na druhý. Celý náš svět spí, přestože už mnoho měsíců bez ustání oslavuje.

Možná, že přání učiněná během letních bouří, přání s hlubokým apelem a niternou potřebou na paměti, mají svou vlastní nezaměnitelnou sílu. Možná magie přeci jen existuje a my jsme jejím nezpochybnitelným důkazem. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se potkali v tak příhodnou dobu, jak jinak si vysvětlit náš rozpletený spletenec obtíží, na který zbývá už jen hořkosladká vzpomínka?

.

Po skle střešního vikýře začíná tančit déšť. Tak deštivý rok ani jeden z nás už dlouho nepamatuje. Celý svět je vzhůru nohama, ale příroda se nás snaží ukolébat ke klidu krásným zdáním návratu k jejímu staletému rytmu. Ráda se jí nechávám ukolébat, vždyť je to ona, která mi léta poskytovala možnosti k neutuchajícímu údivu i radosti. Loni ses k ní přidal i ty. A mé radosti najednou nejenže živí ty tvé, tato krásná iluze propůjčuje pocit, že živí i ji. Ji, bez které bychom nepřežili. Naše propojení s celým vesmírem se zdají téměř hmatatelná.

Možná, že má přání šeptaná v letní bouři kapkám deště přeci jen pouze vedla k plánům, plány k činům a činy k tobě. Ať už za mým splněným přáním stálo cokoliv, magie, vesmír, osud nebo snad je my dva, vědoucí, že patříme k sobě, je tou nejšťastnější událostí mého života.

.

Až sfouknu svíčku a zavřu dveře ložnice, stulím se k tobě do klubíčka a budu myslet na to, jaké máme štěstí. Budu poslouchat tvůj pravidelný dech, a nakonec se trochu zlobit, že nedokážu usnout tak dokonale a rychle jako ty.

Nakonec však přeci jen usnu. S vědomím toho, že jen vedle tebe dokážu zahojit všechny své hluboké rány. Jen vedle tebe se nemusím měnit a být kýmkoliv, koho mé okolí právě potřebuje. Potřebuješ totiž mě, přesně takovou, jaká jsem a jaká budu. Přijímáš mě se všemi mými rozmary, nedostatky i dary a nesnažíš se mě pokroutit či zlomit v někoho nebo něco jiného.

Ani to netušíš, ale to ty jsi ten největší dar vesmíru.

Jsi bezpečí a domov, svoboda i opora, jsi vše, co jsem si kdy přála.

Jen s tebou můžu běhat s vlky a necítit se za to provinile.

.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta za vlčí písní

Záblesk světla v krajině, v níž vše již potemnělo. Doprovázen vlčím zpěvem v dáli, jako by ti určoval směr. Terén pod tvýma nohama přechází z mechového porostu v kamení, z kamení v balvany z balvanů na propastná údolí a z propastných údolí v ostrá skaliska.

U posledního balvanu smeká se ti krok, ty padáš, padáš, a tvé teplo, tvé světlo, spolu s tebou.

Tvůj pád zastaví až samotné dno propasti.

Chvíli bez dechu ležíš a zdá se, že vše je ztraceno. Vlčí píseň v dáli zní najednou jinak. Zmateně. Ztraceně. Přejde v kníkot. Až zanikne docela.

Tvé světlo skomírá, plápolá jako plamen svíce ve větru.

Na kraj padá ticho. Děsivé. Dusivé. Tísnivé.

Už nikdy nemá zazpívat kos, zabzučet včela. Už nikdy nemáš slyšet ten zvonivý smích.

Už nikdy nemá vyjít slunce. Už nikdy nespatříš ten bezstarostný úsměv, po kterém srdce jihne a duše ví, že našla svého druha.

Do ticha ozve se poslední zavytí. Mělo by znít zoufale, tklivě, jeho síle se však nedá odporovat. Jeden z vlků se dostal blíž, blíž na dosah, a naposledy zpívá. O naději, o důvěře… o domově.

Ozve se hlasité BUCH! a ty zhluboka nabereš vzduch do plic.

V dáli se ozývá vítězoslavná vlčí píseň. Znovu. Ze všech různých stran.

Tvé světlo hoří dál. Ještě ne tak silně, ale hoří soustavně a neúnavně.

Vstáváš.

Stíny okolo tě sledují, ale s tvým světlem po tvém boku si na tebe nedovolí.

Rovná ramena. Jasný krok. Neměnné tempo. Ať už míříš vzhůru k oblakům nebo strmě dolů do propasti, na kadenci tvých kroků se nic nemění. Spolu s vlčí písní, ke které se každým krokem blížíš, tvoří nesmrtelnou symfonii.

Pramálo záleží na temnotě okolo. Nezajímá tě, kolik démonů si na tebe ve tmě brousí zuby. Dokud má tvé světlo pro co hořet, záleží na nich pramálo.

S každým dalším vlkem, se kterým se setkáš, tušíš, že cíl tvé cesty je blíž a blíž. Ona už je nadosah.

Až konečně dospěješ k palouku na vrcholu jedné z hor. Kolem dokola se tyčí do výše ohromné balvany a uprostřed kruhu stojí ledová kra. Přistoupíš k ní. Tvé světlo tě k ní táhne, jako by vědělo daleko víc, snad víc než ty i já kdy budeme vědět.

Beze slova poklekneš. Nepřemýšlíš nad tím, co bude, pokud neuspěješ. Teď není ta chvíle a stíny okolo nesmí dostat příležitost.

Pohlédneš do tváře ženě uvězněné v ledu. Hlavou ti proběhne vzpomínka na její smích, její štěstí, polibky, doteky; její pravdu, soucit i břemena, která si s sebou nosí a o která se s tebou bála podělit, aby o tebe nepřišla. Tvé světlo zaplane zářivým plamenem. Stíny opustí kruh, jste v něm konečně jen vy dva, vy dva a teplé, blyštící, zářící světlo, které vychází z tvé staré, nesmrtelné duše.

„Vrať se mi,“ zašeptáš něžně, jako bys jí šeptal do vlasů. Pak povolíš a necháš světlo vstoupit do ledové kry.

Světlo imploduje a tebe následně oslepí oslňující září znásobenou pevnou ledovou schránkou, kterou si kolem sebe tak pracně vybudovala. A pak zhasne docela.

Padneš k zemi. Nejsi mrtvý, ještě ne. Ale pramálo na tom záleží. Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách.

Stíny, démoni a monstra se k tobě okamžitě stahují. Svět bez světla, svět bez zvuku. Tvůj bezhlesý křik už nikdo neuslyší. Propadáš se do bezvěké temnoty.

Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Vlastně víc. A selhal. Její démoni s tebou nebudou mít slitování.

BUCH, ozve se konečně mocně, jako hrom rozléhající se nad krajinou. Stíny ustrnou. BUCH, uslyšíš znovu. V dáli zavyje vlk. Stíny se semknou v okrajích kamenného kruhu.

Se třetím mocným odbitím jejího srdce se uvnitř ledové kry znovu rozžehne tvé světlo. Tak mocně, jako nikdy předtím.

Prvním mocným výbojem led popraská. Se druhým se rozletí do všech stran, ale tebe jako zázrakem všechny úlomky minou. A se třetím exploduje svět.

.

Když si tvé oči konečně přivyknou světlu, všemu porozumíš. Noc, která neměla nikdy skončit, skončila. Nahradil ji den, nový den, bílý jako nepopsaný list papíru. A ona stojí před tebou. V celé své kráse. Otřesená, ale šťastná.

„Myslím, že mám něco, co patří tobě,“ usměje se nesměle a v natažené ruce třímá tvé světlo.

Konečně se můžeš usmát. Snad po tisíci letech. „Vezmu si ho,“ odpovídáš po krátké odmlce, „ale jen abych ho mohl každý den nosit pro tebe.“

Obejmeš ji, jako by to bylo poprvé i naposled zároveň. „Už nikdy tě nenechám odejít,“ šeptáš jí láskyplně do vlasů.

Pevně tě objímá rukama kolem krku a tiskne se k tobě každým kouskem svého těla. „Už nikdy nenech,“ odpoví.