Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG

Protimluvy

Sama. Bez dechu.
Když vztek pomíjí.
Kolem se míhá světlo –
to odlesky z životů
tvých přátel
tančí ti po stěnách.

V hlavě sto protimluv,
nikdy neodehraný rozhovor
a jedna tvář.
Patří – vlastně – cizinci.
“Být zamilovaný – to je,”
řekl bys v té promluvě,
“mít ke komu utíkat,
v slzách.
A jen v duchu.”

Ze vzduchu kdosi vysál
magii světa vysavačem.
Vánoční světla
uhasí hasičákem.

Vše je ztraceno,
ty pořád zůstáváš…
A ptáš se:
“Kdo je blázen teď?”

 

img_4414

Ztrácení

Není nad to,
sama se přitulit
k nikomu.
Není nic lepšího,
než sama sobě
o svém dni vyprávět.

Bezbřehá nicota
na každém kroku
tě obklopuje.
Úniku není.
Mezi světy letní
oblohy zbrocené
pradávným světlem hvězd
nečíhá nic jiného
než zapomnění,
věčné zatracení.

V nitru ti písnička
marnými pokusy
tep snaží se nahodit.
Zapomínáš,
že kdysi ‘s ji znal.
Vše cizí se zdá
a reálnější je život
ukrytý v snách.

Hroutíš se sám
do sebe a snad
z mysli se ztratí
i předobraz štěstí,
co kazí ti,
ať už je to cokoliv,
co spatříš,
když ráno otevřeš oči.

V singularitu nakonec
proměníš se bezhlesně.

Bezelstně.

 

 

Jen vzpomínka

Zaklínači,
zase přemýšlím…
Jaké by to bylo
znát tě. A mít
tvou pozornost jen pro sebe.
Možná bychom seděli venku
a hledali hvězdy…
Možná bychom leželi
tváří v tvář,
snad zády ke všem problémům světa.
Jen na chvilinku.

Zaklínači,
cítím se špatně…
Protože stýskat si po tobě
není mi dovoleno.
Z tolika různých důvodů!
Život se přese mě přelévá,
zní jako mořská voda na pláži.
Zkouším spolu s ní
zklidnit svůj dech.
A za mnou mezitím
pochybnosti uhání.

Nepatří mně,
zaklínači…
Ale než si jich stačím všimnout
tříští se o mě
jako příboj o skaliska.
Zkouší, co vydržím.
A život znenadání
připomíná spíše noční můru,
ve které jsi ty
jen vzpomínkou na bdění.

 

DSC_0093.JPG